Prodáno

Olbram Zoubek – Stín v cele

Střední reliéfní tisk Stín v cele z roku 1975 patří mezi mimořádně časné práce Olbrama Zoubka v této technice. Od jeho vzniku uplynulo již více než půl století a právě stáří díla je dnes jednou z jeho výrazných sběratelských předností. Nejde přitom o „raného Zoubka“ ve smyslu počátků jeho umělecké dráhy – v polovině 70. let byl již vyzrálým sochařem s jasně formulovaným výtvarným názorem. V oblasti reliéfních tisků však stojíme u podstatně starší vrstvy jeho tvorby, výrazně vzdálené pozdějším, dnes mnohem známějším zlaceným realizacím.

Kompozice Stínu v cele je neobvykle sevřená a vážná. Zoubek umisťuje osamělou lidskou postavu do stroze vymezeného prostoru připomínajícího vězeňskou celu. Linie stěn a podlahy vytvářejí perspektivu uzavřené místnosti, zatímco vysoká figura stojí při pravém okraji kompozice. Před ní se po podlaze rozbíhá nepravidelný plastický útvar, který lze v souvislosti s názvem díla číst jako její stín. Člověk, uzavřený prostor a stín se tak stávají třemi základními prvky celé kompozice.

Postava je redukována do Zoubkova charakteristického protáhlého tvaru. Nemá individuální portrétní rysy a není důležité, koho konkrétně představuje. Podstatnější je její přítomnost v prostoru, který ji obklopuje a omezuje. Figura stojí vzpřímeně, téměř nehybně, zatímco její stín se rozpadá a rozlévá po podlaze. Vzniká velmi jednoduchý, ale působivý obraz osamělosti, omezení a člověka konfrontovaného se svou vlastní existencí.

U díla z roku 1975 se přirozeně nabízí také historická souvislost s dobou, ve které vzniklo. První polovina 70. let představovala pro Olbrama Zoubka mimořádně obtížné období. Po okupaci Československa v roce 1968 a především po jeho veřejném spojení s Janem Palachem se postupně ocitl mimo oficiálně podporovanou výtvarnou scénu. V lednu 1969 sejmul Palachovu posmrtnou masku a následně vytvořil jeho náhrobek. Bronzová část náhrobku byla v roce 1970 odstraněna Státní bezpečností a zničena. V dalších letech byly Zoubkovy možnosti veřejně vystavovat a prodávat vlastní tvorbu výrazně omezeny. V roce 1971 byla zakázána výstava Konfrontace III., které se měl účastnit, a v roce 1972 úřady znemožnily také jeho výstavu v Brně.

Od roku 1974 proto Zoubek znovu intenzivně pracoval jako restaurátor a společně s Václavem Boštíkem, Stanislavem Podhrázským a Zdeňkem Palcrem se podílel na rozsáhlé obnově renesančních sgrafit zámku v Litomyšli. Restaurátorská práce mu v době normalizace umožňovala pokračovat v profesní činnosti v situaci, kdy byl jeho vlastní svobodný vstup do veřejného výtvarného prostoru výrazně omezen.

Právě do tohoto období patří Stín v cele.

Přímé Zoubkovo vyjádření, které by námět díla jednoznačně spojovalo s jeho vlastní zkušeností s normalizačním režimem, není doloženo, a nebylo by proto správné takový výklad vydávat za autorův deklarovaný záměr. Souvislost je však obtížné úplně přehlédnout. Osamělá postava uzavřená v cele vzniká právě v době, kdy byl Zoubkův vlastní umělecký prostor politickými poměry zásadně omezen. Dílo proto můžeme číst také jako obecnější výpověď o nesvobodě, izolaci a vnitřní svobodě člověka, aniž bychom mu vnucovali jedinou závaznou interpretaci.

Zajímavé je, že motiv cely se v Zoubkově tvorbě tohoto období neobjevuje pouze jednou. Z roku 1975 je známa také práce Žena v cele, což ukazuje, že téma uzavřené postavy a omezeného prostoru Zoubka v této době skutečně zaměstnávalo. Motiv proto nelze vnímat pouze jako náhodné pojmenování jediného listu, ale jako součást širšího okruhu jeho tehdejší tvorby.

Výtvarně je Stín v cele pozoruhodný také způsobem, jakým Zoubek využívá samotnou techniku. Dílo je provedeno jako střední reliéfní tisk na ručním papíře. Figura, stěny, podlaha ani stín nejsou vytvořeny klasickou kresbou nebo tiskovou barvou, ale plastickou stopou přímo v hmotě papíru. Zoubek tak i při práci na papíře zůstává především sochařem – obraz nevytváří barvou, ale povrchem, strukturou, světlem a skutečným stínem.

Právě u Stínu v cele získává tato vlastnost techniky ještě další význam. Zobrazený stín postavy je sám vytvořen reliéfem, který při dopadu světla vrhá skutečný stín. Podle směru a intenzity osvětlení se proto celé dílo proměňuje. Některé partie téměř mizí, zatímco figura, struktura stěn nebo reliéf podlahy vystoupí do popředí. Fotografie tento efekt dokáže zachytit pouze částečně.

Velmi důležité je také původní nezlacené provedení. Reliéf nemá žádné barevné ani zlaté akcenty a Zoubek ponechává ruční papír v jeho přirozeném světlém tónu. Veškerý výtvarný účinek je založen na plasticitě materiálu a dopadajícím světle. Právě tato střídmost podle nás k vážnému námětu díla mimořádně dobře patří a současně ukazuje jinou podobu Zoubkových reliéfních tisků, než jakou známe z řady jeho pozdějších prací.

Ze sběratelského hlediska je zásadní velmi malá číslovaná edice pouhých 12 exemplářů. Nabízený list je vlevo dole tužkou označen 4/12 a vpravo dole vlastnoručně signován Olbram Zoubek. Spojení takto nízkého nákladu s rokem vzniku 1975 je dnes mimořádně zajímavé – jde o číslovaný exemplář středního reliéfního tisku starého více než padesát let.

Plný formát ručního papíru činí přibližně 30 × 21 cm. Dílo je adjustováno ve světlé paspartě a subtilním zlatém rámu o celkovém rozměru 51 × 31 cm. Jednoduchá adjustace nechává kolem listu dostatek prostoru a neruší jemnou světlou tonalitu ani strukturu reliéfu.

Stín v cele je velmi zajímavým dokladem méně známé a vážnější polohy Zoubkovy tvorby poloviny 70. let. Není založen na efektním zlacení ani výrazném barevném kontrastu. Jeho síla spočívá v osamělé lidské postavě, uzavřeném prostoru, reliéfním stínu a především v době, ve které vznikl.

Pro sběratele Olbrama Zoubka je proto mimořádně zajímavé spojení roku 1975, techniky středního reliéfního tisku, původního nezlaceného provedení, vlastnoruční signatury a velmi nízkého číslovaného nákladu 12 exemplářů. Nabízený list 4/12 je více než půl století starou prací z období, které bylo pro Zoubka lidsky i umělecky zásadní. Jemnou plasticitu ručního papíru a skutečnou práci světla a stínu lze nejlépe ocenit při osobním pohledu, proto doporučujeme dílo vidět v Galerii TOGA.

Olbram Zoubek – Mistr a Markétka

Střední reliéfní tisk Mistr a Markétka z roku 1979 patří k pozoruhodným pracím Olbrama Zoubka inspirovaným literaturou. Bezprostředním podnětem se stal stejnojmenný román ruského spisovatele Michaila Bulgakova, který si Zoubek přečetl v 70. letech a jehož příběh jej zaujal natolik, že jej převedl do vlastního, nezaměnitelného výtvarného jazyka.

Bulgakovův Mistr a Markétka je přitom knihou s mimořádným osudem. Autor na románu pracoval řadu let, jeho vydání se však nedožil. V Sovětském svazu vyšel poprvé až v letech 1966–1967, dlouho po Bulgakovově smrti, a navíc v cenzurované podobě. Pro české prostředí je důležitý rok 1969, kdy román vydal pražský Odeon v překladu Aleny Morávkové. Překladatelka měla díky kontaktu s Bulgakovovou vdovou Jelenou Sergejevnou možnost pracovat přímo s rukopisem a české vydání se stalo prvním úplným vydáním Mistra a Markétky v zemích tehdejšího východního bloku.

Není proto těžké pochopit, proč mohl román Olbrama Zoubka v 70. letech tak silně oslovit. Mistr a Markétka není pouze milostným příběhem. Bulgakov v něm propojuje osud pronásledovaného a nepochopeného umělce s bezvýhradnou oddaností Markétky, groteskním obrazem Moskvy 30. let, příchodem tajemného Wolanda a biblickým příběhem Piláta Pontského a Ješuy. V mnoha rovinách vypráví o svobodě člověka a umělce, odvaze, zbabělosti, moci, dobru a zlu, ale především o lásce schopné překonat okolnosti, které se zdají být nepřekonatelné.

Zoubek z tohoto mnohovrstevnatého příběhu vybírá samotnou dvojici Mistra a Markétky a pracuje s ní velmi úsporně. Dvě štíhlé postavy umisťuje k protilehlým okrajům listu a mezi nimi ponechává velkou plochu téměř nedotčeného ručního papíru. Markétka se vlevo sklání směrem k Mistrovi, jehož vysoká figura stojí na pravé straně kompozice. Mezi oběma postavami se objevuje samostatný oválný reliéfní prvek tvořený soustavou svislých linií. Zoubek jeho význam nijak doslovně nevysvětluje a ponechává prostor vlastní interpretaci.

Právě prázdný prostor mezi postavami je pro celé dílo zásadní. Mistr a Markétka spolu nejsou spojeni dotykem ani gestem, přesto je jejich vzájemná vazba z kompozice jednoznačně patrná. Zoubek nepotřebuje ilustrovat konkrétní scénu z románu. Literární předlohu redukuje na vztah dvou lidí a na napětí mezi blízkostí a vzdáleností, což je pro jeho práci s lidskou figurou velmi příznačné.

Dílo je provedeno technikou středního reliéfního tisku na ručním papíře, která umožňuje Zoubkovi pracovat s figurou téměř sochařským způsobem. Postavy nejsou na papíře pouze nakreslené nebo vytištěné barvou – jejich linie fyzicky vystupují z jeho povrchu. Dopadající světlo vytváří jemné stíny a mění intenzitu jednotlivých linií podle úhlu pohledu. Reliéf tak stojí na hranici grafiky a plastického díla, což je jedna z vlastností, díky nimž jsou Zoubkovy reliéfní tisky tak snadno rozpoznatelné.

Z dnešního pohledu je podstatné také stáří díla. Mistr a Markétka vznikl již v roce 1979, tedy před více než čtyřiceti pěti lety. Jde o práci z období, kdy měl Zoubek svůj osobitý způsob zacházení s lidskou figurou již zcela formulovaný, zároveň však ještě stojíme poměrně daleko před jeho pozdějšími, široce známými zlacenými realizacemi.

Zajímavé je proto i samotné provedení. Reliéf není zlacený ani barevně akcentovaný. Zoubek ponechal ruční papír v jeho přirozeném světlém tónu a výtvarný účinek založil výhradně na plastické stopě, světle a stínu. Právě tato střídmost dílu mimořádně sluší a dobře odpovídá intimnímu vztahu obou postav. Při různém osvětlení se navíc reliéf proměňuje – jednou vystoupí siluety postav, jindy struktura papíru nebo jednotlivé plastické linie.

Ze sběratelského hlediska je mimořádně důležitá velmi malá číslovaná edice pouhých 12 exemplářů. Nabízený list nese vlevo dole tužkou číslování 7/12 a vpravo dole vlastnoruční podpis Olbram Zoubek. Právě kombinace raného data vzniku, autorské signatury a takto nízkého číslovaného nákladu činí z díla zajímavou ukázku Zoubkovy tvorby 70. let.

Plný formát ručního papíru má přibližně 30 × 21 cm. Dílo je profesionálně adjustováno ve světlé paspartě a subtilním zlatém rámu o celkovém rozměru 51 × 31 cm. Jednoduché rámování ponechává kolem reliéfu dostatek prostoru a neruší jemnou strukturu ani přirozenou barevnost papíru.

Mistr a Markétka představuje krásné setkání dvou výrazných osobností umění 20. století – Michaila Bulgakova prostřednictvím jeho nejslavnějšího románu a Olbrama Zoubka prostřednictvím jeho osobité práce s lidskou figurou. Zoubek zde Bulgakova neilustruje v klasickém smyslu. Z rozsáhlého románu si bere vztah dvou lidí a převádí jej do několika plastických linií, dvou postav a prostoru, který je odděluje a zároveň spojuje.

Pro sběratele Olbrama Zoubka je dílo zajímavé především spojením roku 1979, techniky středního reliéfního tisku, původního nezlaceného provedení a mimořádně nízkého číslovaného nákladu 12 exemplářů. Nabízený list 7/12 je navíc zachován v elegantní dobové adjustaci. Jemnou plasticitu ručního papíru a způsob, jakým se reliéf mění podle dopadajícího světla, fotografie dokáže zachytit jen částečně, proto doporučujeme dílo vidět osobně v Galerii TOGA.