Rozměr: Střední dílo

Adolf Born – Příběh o portrétu císaře Františka Josefa I.

Barevná litografie Příběh o portrétu císaře Františka Josefa I. z roku 1986 patří k těm pracím Adolfa Borna, v nichž se naplno setkává jeho výtvarná fantazie, laskavá ironie a fascinace světem starého Rakouska-Uherska. Inspiraci zde našel v literárním světě Jaroslava Haška, jehož humor, absurdní situace a pohled na úřední a vojenskou mašinérii monarchie byly Bornovu vlastnímu vidění světa mimořádně blízké.

Na první pohled působí scéna téměř jako výjev z dávno zaniklého mocnářství. Uprostřed stojí trojice podivuhodných postav, jimž dominuje muž v uniformě a klobouku s perem. S důležitostí sobě vlastní zkoumá jeden z portrétů, zatímco muž před ním vytahuje z brašny další podobiznu císaře Františka Josefa I. Za jeho zády přihlíží dáma s výrazným kloboukem a slepicí na rameni. Born však nikdy nezůstává pouze u hlavního děje. Celou scénu zaplňuje drobnými narážkami a výtvarnými žerty, které divák objevuje postupně.

Stačí se podívat do levé části grafiky. Na stěně visí další portréty, jeden z nich je právě předmětem zkoumání uniformovaného muže. Pod nimi stojí zvláštní kočičí postava se zdviženými tlapkami a řetězem kolem těla, jako by i ona byla zadržena všemocným aparátem monarchie. Mezi hlavními postavami se navíc nenápadně pohybuje drobný psík. Každý detail má v Bornově světě své místo a právě jejich postupné objevování dává grafice její mimořádné kouzlo.

Císař František Josef I. zde přitom není hlavní postavou v obvyklém slova smyslu. Osobně se ve scéně vůbec neobjevuje – přítomen je prostřednictvím svých portrétů. A právě kolem nich se celý absurdní příběh odehrává. Císařova podobizna se tak mění ze symbolu státní autority téměř v rekvizitu komedie. Born tím dokonale vystihuje Haškův způsob humoru: vážné instituce, uniformy, úřední postupy a respekt k autoritám se při bližším pohledu začínají jevit poněkud směšně.

Pro Adolfa Borna bylo prostředí habsburské monarchie jedním z velkých a opakujících se témat. Staré uniformy, cylindry, dámské klobouky, důstojníci, cestovatelé, císařské atributy a nejrůznější společenské typy se v jeho tvorbě objevují znovu a znovu. Nešlo však o historickou ilustraci v doslovném významu. Born si minulost přetvářel podle sebe a vytvářel vlastní svět, ve kterém mohou vedle sebe zcela samozřejmě existovat skutečné historické osobnosti, literární hrdinové, zvířata s lidskými vlastnostmi i postavy, které jako by právě vystoupily z nějakého dávno zapomenutého příběhu.

Právě proto bylo spojení Adolfa Borna a Jaroslava Haška tak přirozené. Oba dokázali zachytit lidskou směšnost bez zbytečné krutosti a oba měli mimořádný cit pro okamžik, kdy se přehnaná důležitost autority sama promění v komedii. Hašek toho dosahoval slovem, Born obrazem. V této litografii se oba přístupy potkávají mimořádně přesvědčivě.

Barevnost grafiky je pro Bornovu tvorbu typická – tlumené modré, šedé, zelené a okrové odstíny připomínají atmosféru starých fotografií a ilustrací, zároveň však nechávají vyniknout jednotlivé postavy a jejich výrazy. Charakteristická je také Bornova precizní kresba. Přestože je scéna plná drobných detailů, nepůsobí přeplněně. Každá figura má vlastní gesto, výraz i malý příběh a celek funguje jako dokonale vystavěná divadelní scéna.

Barevná litografie na papíře pochází z roku 1986 a vznikla v omezeném nákladu 120 exemplářů. Nabízený list je ručně číslován 32/120 a signován Adolfem Bornem. Rozměr díla ve výřezu činí 25 × 31 cm, celkový rozměr s rámem je 35 × 42 cm. Grafika je adjustována ve světlé paspartě a hnědo-zlatě tónovaném profilovaném rámu, jehož klasické provedení příjemně koresponduje se starorakouskou atmosférou výjevu.

Příběh o portrétu císaře Františka Josefa I. je výbornou ukázkou toho, proč jsou Bornovy grafiky dodnes tak oblíbené. Není to jen dekorativní litografie, ale obraz, ke kterému se člověk může opakovaně vracet a pokaždé v něm objevit další drobný detail, narážku nebo úsměvnou situaci. Zároveň propojuje tři výrazné fenomény českého kulturního prostředí – Jaroslava Haška, svět zaniklé rakousko-uherské monarchie a nezaměnitelnou výtvarnou imaginaci Adolfa Borna.

Dílo je připraveno k prodeji v Galerii TOGA. Pokud Vás oslovuje Bornův humor a jeho nezaměnitelný svět starého mocnářství, můžete si litografii osobně prohlédnout v galerii na Kladně a rovnou si ji odvézt do své sbírky. Pokud osobní návštěva není možná, rádi zajistíme také její bezpečné zaslání přímo k Vám domů.

Adolf Born – Anděl a jeho múzy

Barevná litografie Anděl a jeho múzy představuje Adolfa Borna v jedné z jeho nejpůvabnějších poloh. Na první pohled vidíme docela obyčejnou scénu – na lavičce sedí podsaditý muž v obleku a kolem něj procházejí elegantní ženy. Jenže Born by nebyl Bornem, kdyby nechal příběh takto jednoduchý. Muži totiž ze zad vyrůstají dvě nápadně bílá andělská křídla a běžná situace se rázem mění v malou fantazijní scénu plnou humoru, ženské krásy a mužského snění.

Ústřední hrdina přitom rozhodně nepřipomíná tradičního vznešeného anděla. Je to typický bornovský muž – zavalitý, trochu rozpačitý, s kulatými brýlemi, rozcuchanými vlasy, kravatou a kapesníčkem v saku. Sedí široce rozkročený na lavičce, ruce má spořádaně složené před sebou a ve tváři téměř blažený výraz. Právě kontrast mezi jeho velmi pozemskou podobou a andělskými křídly je jedním z nejkrásnějších momentů celé grafiky.

Kolem něj se totiž odehrává skutečné defilé ženských postav. V horní části kompozice dominují tři elegantní ženské tváře. Klobouky, výrazné oči, protáhlé krky a sebevědomé výrazy okamžitě připomenou ženy, které se Bornovou volnou grafikou pohybují po celá desetiletí. Další dámy vstupují do obrazu pouze částečně – vlevo vidíme nohy v elegantních střevících, vpravo prochází žena v šatech těsně kolem lavičky. Jako by ženský svět kolem nehybně sedícího muže neustále proudil.

Právě odtud vychází název Anděl a jeho múzy. Nevíme, zda ženy skutečně procházejí kolem něj, zda na ně vzpomíná, nebo existují pouze v jeho představách. Horní část obrazu působí téměř jako prostor jeho fantazie. Tváře žen se zvětšují, překrývají a vystupují nad skutečnou scénu s lavičkou. Jsou přítomné a současně trochu nedosažitelné – přesně jako múzy, které mohou člověka inspirovat, okouzlovat a zaměstnávat jeho představivost.

Zajímavá je i obrácená logika celé situace. Múzy tradičně inspirují básníky, malíře a umělce. Born jim však do společnosti posadil anděla. A navíc anděla velmi lidského, který se očividně necítí mezi krásnými ženami vůbec špatně. Právě taková drobná absurdita je pro Bornův humor charakteristická. Autor nepotřebuje pointu vysvětlovat – stačí mu několik přesně zvolených detailů a divák si příběh dokončí sám.

Bílá křídla jsou přitom pro čtení obrazu zásadní. Bez nich bychom mohli scénu chápat jednoduše jako trochu komický portrét muže obklopeného krásnými ženami. Křídla však celý výjev posouvají do jiné roviny. Muž může být skutečným Bornovým andělem, ale stejně dobře může být snílkem, kterému jeho vlastní fantazie dala křídla. Born ponechává obě možnosti otevřené.

Nad jeho hlavou se navíc objevuje vrstva kaligrafického rukopisu připomínající jména, podpisy či útržky poznámek. Písmo prochází přímo prostorem ženských postav a ještě více podporuje dojem vzpomínek nebo představ. Není nutné jednotlivá slova za každou cenu rozluštit – výtvarně fungují jako součást světa, který se muži odehrává nad hlavou.

Kompozice je založena na výrazném protikladu mužské a ženské figury. Bornovy dámy jsou štíhlé, elegantní, sebevědomé a trochu nedostupné. Jeho muž je pravým opakem – usedlý, zakulacený a lehce směšný. Přesto právě on stojí v centru celého příběhu a právě jemu Born propůjčil křídla. Není v tom výsměch, spíše autorův charakteristický laskavý humor a pochopení pro lidské slabosti, touhy a sny.

Také barevnost je typicky bornovská. Tlumené hnědé, šedé, béžové a modré tóny doplňují drobné barevné akcenty klobouků, šatů a dámských střevíčků. Proti této uměřené paletě vystupují čistě bílá křídla, která se stávají jedním z nejvýraznějších prvků celé kompozice. Teprve jejich přítomnost definitivně prozradí, že se nepohybujeme v obyčejném světě.

Adolf Born patřil k nejvýznamnějším českým grafikům a ilustrátorům druhé poloviny 20. století a vytvořil si vlastní, okamžitě rozpoznatelný obrazový svět. Jeho elegantní ženy, podivuhodní muži, cestovatelé, fantastická zvířata a historické postavy často spojuje jemná nadsázka. Realita se u něj může během okamžiku proměnit ve fantazii a obyčejný člověk získat vlastnosti, které bychom u něj rozhodně nečekali.

Anděl a jeho múzy je krásným příkladem právě této schopnosti. Born nepotřeboval exotickou krajinu ani složitý příběh. Stačila mu lavička, několik krásných žen a jeden spokojený pán s křídly, aby vytvořil scénu, nad kterou se lze usmát a současně si pokaždé vyprávět trochu jiný příběh.

Dílo je provedeno technikou barevné litografie na papíře o rozměru přibližně 30 × 21 cm. Grafika je profesionálně adjustována v kombinaci světlé a úzké modrošedé pasparty a zasazena do jednoduchého světlého dřevěného rámu o celkovém rozměru 52 × 31 cm. Na listu se nachází vlastnoruční signatura Adolfa Borna.

Anděl a jeho múzy je mimořádně půvabnou ukázkou Bornovy fantazie a humoru. Je to dílo o ženách, mužském snění a možná také o tom, že i andělé mohou mít velmi pozemské slabosti. A právě ona nejednoznačnost dává grafice kouzlo – nikdy si nemůžeme být úplně jistí, zda sledujeme anděla mezi jeho múzami, nebo obyčejného snílka, kterému Born na chvíli dovolil mít křídla.

Dílo doporučujeme vidět osobně v Galerii TOGA, kde nejlépe vynikne jemnost Bornovy litografické kresby, tlumená barevnost a množství drobných detailů celé kompozice.