Rubriky: Obecné

Není to tak dávno, co Jan Kanyza takříkajíc utekl hrobníkovi z lopaty. Dnes po všech zdravotních peripetiích tento umělec s duší elegána slaví 79. narozeniny s úsměvem ve tváři a opět tvoří ve svém milovaném ateliéru. „Nevím, jestli Pán Bůh, doktoři, nebo vůle žít, protože to nebylo jednoduché. Ale překonalo se to a člověk je rád na světě,“ řekl výtvarník nedávno.

Jan Kanyza narozený 25. října 1947 v Lipníku nad Bečvou je českým hercem, dabérem a vytvarníkem. Úspěšně propojil filmovou kariéru s mezinárodně uznávanou abstraktní malbou – v současnosti se umělec věnuje především tvorbě v ateliéru, kde rozvíjí svůj osobitý výtvarný rukopis. Jeho výtvarná díla se vyznačují jemnými přechody barev a meditativní atmosférou, díky čemuž byla vystavována v řadě zahraničních zemí ( USA, Německo, Francie, Švédsko).

Není tolik známo, že je autorem a ilustrátorem několika knih pro děti, a za velký koníček považuje mimo výtvarnou činnost také fotografování. V prosinci chystá rozsáhlou výstavu obrazů a momentálně představuje své fotografické snímky z Paříže pod názvem Mon Paris, které si můžete prohlédnout v kině v Dobrušce.

Vraťme se ale na chvíli ke Kanyzovo herecké a dabérské kariéře. V roce 1970 se stal absolventem DAMU pod vedením profesora Miloše Nedbala, a záhy se jeho herecká kariéra rozjela naplno. Mimo filmových a divadelních rolí se velmi často věnoval dabingu. K nejznámějším zahraničním hercům, kterým propůjčil svůj hlas, patří především George Clooney a Michele Placido. S herectvím a dabingem se ale již před časem definitivně rozloučil, návrat před kameru a do studia rezolutně odmítá.

Jan Kanyza ve své tvorbě nachází prostor pro svobodné umělecké vyjádření a stále hledá nové cesty v oblasti abstraktního výtvarného umění. Bude nám potešením v následujících dnech představit tvorbu Jana Kanyzy, kterou si jistě zamilujete stejně jako my.

K dnešním narozeninám blahopřejeme!

Galerie TOGA

Jiří Anderle v průběhu celé své tvorby rozvíjí svá hlavní témata, jimiž jsou nepřetržité proměny figurálních výjevů, scén a tvarů hlavy i jejich tváří, do kterých vkládá mnohoznačný a rozmanitý obsah.

Do svých děl prolíná osobní vztah k mnoha oblastem umění – malířství, sochařství, literatuře, divadlu a v neposlední řadě hudbě. To vše podtrhuje hlubokým podtextem stavu společnosti. Autorův vnitřní svět je podporován novými zkušenostmi a prožitky, jenž se mu stávají inspirací. A tak na Anderleho umělecké cestě můžeme pozorovat osobitý vývoj, zakládající se na osvojování si nových výtvarných prostředků či změně postoje k minulosti i současnosti.

Anderleho výtvarný projev motivů hlavy, tváří, postav a portrétů prošel neuvěřitelnými proměnami. V období kubismu jej rozložil na mnohočetné prvky, v abstrakci viděný svět transformoval do až chaotických čar a barevným skvrn nebo naopak jasných geometrických prvků. Za surrealismu dal průchod fantazii a pohledu do nehmatatelných a na první pohled neviděných sfér lidské mysli.

Po čas umělecké kariéry je rovněž patrný vliv světových autorů Kandinského, Picassa, Kleea nebo našich autorů jako Šímy, Zrzavého, Grosse, i avantgardní Skupiny 42 a dalších.

V pozdější tvorbě se v dílech Jiřího Anderle oživují raná témata, jenž jsou obohacena o nový pohled a cítění. Figurální realistická díla, tak i ta nefigurální jsou prodchnuta novou sílou, vždy však spjatá se skutečností. Za zmínku rozhodně stojí geniální výtvarné umění člověka, který ustupuje od děl s tísnivou atmosférou, a projasňuje svojí tvorbu racionálním pochopením přírodních principů a zákonitostí.

K jubilejním 70. narozeninám v roce 2006 byl Jiří Anderle vyznamenán Medailí Za zásluhy III. stupně v oblasti kultury a obdržel Čestné občanství Prahy 6. V roce 2008 byla v USA konána největší retrospektivní výstava Anderleho grafiky v Cincinnati v Art Museu. V roce 2011 se stává držitelem medaile Artis Bohemia Amicis, za šíření dobrého jména české kultury v zahraničí. Malířovo dílo je zastoupeno v mnoha zahraničních galeriích a ke zhlédnutí v nespočtu českých galerií či výstavní síni v rodném Pavlíkově u Rakovníka.

S přáním pěkného dne

Galerie TOGA

Úvodní foto: Vojtěch Havlík

Malíř a grafik Jiří Anderle se narodil 14. září 1936 v Pavlíkově u Rakovníka. Patří k významným osobnostem české umělecké scény, do které vstoupil v 1. polovině 60. let minulého století.

Vyrůstal ve venkovském prostředí, jeho prarodiče vlastnily několik polí a hospodářská zvířata, a s příchodem Jiřího na svět si libovali, že kluk hospodářství jednou převezme. Anderleho však od dětství přitahovala výtvarná tvorba a hudba. Místní tesař jej naučil na housle a ve studentských letech dokonce hrával s dechovkou křivoklátských lesů, to už však na postu bubeníka.

Jiří Anderle vystudoval v letech 1951-59 Vyšší školu uměleckého průmyslu a poté Akademii výtvarného umění v Praze. Muzikantské zkušenosti se prolnuly do jeho první tvorby – cyklu obrazů a grafických listů, kterým završil v roce 1961 studia. Po absolvování se stal členem uměleckého souboru Černého divadla Jiřího Srnce, působil zde až do roku 1969. S divadlem putoval převážně po zahraničních štacích, což mu umožnilo hlubší poznání světového výtvarného umění a nejen to, v souboru se oženil s Miladou Daňhelovou, někdejší kolegyní ze studií.

60. léta byla pro Anderleho tedy velmi produktivní, začal rovněž prvně představovat svojí tvorbu širší veřejnosti. V roce 1967 rozeslal své práce na Mezinárodní bienále v Lublani a uskutečnil první zahraniční výstavu v Galerii im Centre v Göttingenu. Toužil se výhradně věnovat své tvorbě, po ukončení spolupráce s Černým divadlem pracoval na pozici asistenta v ateliéru profesorů Jiřího Trnky a Zdeňka Sklenáře na VŠUM v Praze.

Nadaný malíř v roce 1969 navazuje kontakt s provozovateli Baruch Gallery, Jacquesem a Annou Baruchovými, se sídlem v Chicagu. Pod taktovkou této galerie rázem začíná promlouvat Anderleho tvorba k publiku v USA. V témže roce umělec získává své první ocenění na Mezinárodním bienále v Krakově a v Liege. Navazuje další a další spolupráce, kterého jeho kariéru vystřelují do popředí. Galerie Baukunst v Kolíně nad Rýnem vydává katalog Jiřího grafických děl. Následuje rok 1980 a ředitel oddělení na Art Institute of Chicago – Harold Joachim, označuje v časopise Art News Anderleho grafických list Krutá hra pro člověka za nejvýznamnější grafiku 70. let.

Přichází velký autorův vzestup v podobě vydání monografie, tematických výstav, výstav představujících české umění daleko za hranice naší země. V následujících dnech nás sledujte pro více zajímavostí o tomto velikánovi českého moderního umění.

Blahopřejeme

Galerie TOGA

Řeč není o skutečných vězních ale o téměř tři metry vysokém sousoší Pankráčtí vězni, jmenovitě – Zatčený, Vyslýchaný a Odsouzený. Sousoší vytvořil nejvýraznější český sochař Olbram Zoubek pro stanici metra Pankrácká v Praze. Později však pro tuto stanici bylo upřednostněn název politicky době přijatelnější, byla přejmenována na Gottwaldovu, a tak zde již pro sochy nebylo místo, ne pro sochy právě Olbrama Zoubka.

Zatčený, Vyslýchaný a Odsouzený našli zprvu své místo v botanické zahradě v pražské Troji, kde bylo sousoší objeveno architektem Ivanem Rullerem, jenž je nechal převézt do Brna. Ruller navrhoval již zmíněnou smuteční židenickou síň, kterou sousoší nyní zdobí. Slavnostní otevření dva roky opravované síně je plánováno na září. Budete-li mít cestu kolem, zastavte se u těchto soch a chvíli u nich postůjte, jsou dalším nesmazatelným dokladem Zoubkova celoživotního díla a uměleckého talentu.

Sousoší označované jako Pankráčtí vězni vytvořil Olbram Zoubek v 70. letech minulého století a původně jej pojmenoval jako Pankráčtí hrdinové. Ačkoliv byly sochy politicky vyhnány, nic jim nedokáže odepřít slavné jméno autora a jejich impozantní osobitost.

S přáním pěkného dne

Galerie TOGA

Foto: Klára Hrbáčková

V kresbě i grafických technikách se hojně věnoval svým charakteristickým ženským/dívčím aktům, jež bychom Vám v následujících dnech chtěli představit. Kromě malby tvoří velice významnou část Janečkova díla právě grafika, především linoryty, litografie a suchá jehla. K těmto technikám mu stačilo minimum – mít v kapse desku a jehlu. Vytvořil nespočet grafických listů. O jejich přibližnou evidenci se zasloužil až koncem 80. let dr. Ladislav Loubal, Janeček je sám nijak nezaznamenával.

Ze 70. a 80. let pochází snové obrazy květin, drobných živočichů (ptáčků, motýlů) a obyčejných věcí kolem nás (např. vajec či stébel trávy). Vznikají cykly Slunce a Země, imaginární a fantaskní krajiny.

Janeček realizoval za svůj život velkou řadu knižních ilustrací (Hrubín, Halas, Wilde, Seifert či Verlaine). Pro několik generací českých školáků je znám rovněž svými ilustracemi Slabikáře a Čítanky. Byl několikrát vyznamenán v soutěži o nejkrásnější československou knihu roku.

Ota Janeček byl za svůj život oceněn nejen doma ale i ve světě několika oceněními. Na výstavě v Londýně roku 1985 byl anglickou kritikou označen za největší postavu světové kresby tohoto století. Tentýž rok mu přinesl titul Zasloužilého umělce. S manželkou Olinou přivítali na svět syna Tomáše a dceru Janu. Svá díla tvořil v několika ateliérech v Praze, kde se mísila vůně barev a tabáku. Žil a tvořil také v mlýně na říčce Brzině na Sedlčansku, mezi lety 1963–1996. Do uměleckého nebe odešel v roce 1996 v Praze, ve věku 76 let.

Svými díly je zastoupen v Národní galerii v Praze, v londýnské Tate Gallery, v Národní knihovně v Paříži, v MC Nay Institute v San Antonio (USA), v japonském Tochigi Prefectural Museum of Fine Arts a v National Gallery of Wales. Nemluvě o nespočetu děl, která se stala chloubou mnohých soukromých galerií a sbírek.

S přáním pěkného dne

Galerie TOGA

15. srpna 1919 se v Pardubičkách u Pardubic narodil Ota Janeček. Umělec, jenž patří mezi nejvšestrannější osobnosti českého moderního umění. Neuvěřitelný rozsah technik a uměleckých směrů, kterými se Janeček po čas svého života ubíral, je až neuvěřitelný. Za více jak půl století své tvorby, která je mapována tisíci a tisíci díly, můžeme být dnes pomyslnými svědky dramatického vývoje a osobního pohledu na svět a věci v něm. Janeček svou tvorbu shrnul do myšlenky: „Člověk je schopen vidět pouze tu krásu, kterou přechovává ve svém vlastním srdci.“.

Po studiích kreslení u Oldřicha Blažíčka, Cyrila Boudy a Karla Pokorného na ČVUT v Praze v letech 1937-1939 pokračoval ve svém vzdělání na UPRUM. Druhou jmenovanou již nedokončil, vysoké školy zavřeli nacisté. Krátce tedy pracoval v továrně na výrobu cyklistických kol.

První Janečkova díla jsou za válečných dob typicky prodchnuta expresivitou (Expresivita klade důraz na smyslové a tělesné zážitky, které umělec vkládá do své tvorby.). Hned po válce navštívil poprvé Francii, kde poznal díla Piccasa, Braqua.

V roce 1943 Janeček začíná vystavovat a v jeho dílech je znatelný vliv kubismu (Kubismus je avantgardní umělecké hnutí přelomu 19. a 20. století, které pojímá výtvarné umění revolučním způsobem. Princip kubismu spočívá v jeho prostorové koncepci díla, předmět nezobrazuje jen z jednoho úhlu, ale z mnoha úhlů současně.). V těchto letech se vytváří okruh Janečkovy pozdějšího tvorby – ženské akty.

O pět let později se autor nechává inspirovat lidovými a přírodními motivy, ze stylu tvorby vystupuje poetické cítění. Následně se dočasně vrací k realistickému pojetí. Od 60. let minulého století přechází ve svém tvoření do nefigurativních, florálních tvarů. Toto období přineslo Janečkův vrcholný cyklus Trávy – jemná přírodní zátiší. Stejně jako další krajinky, zchátralé stromy, různorodě laděná města a další.

Ačkoliv Janeček nikdy nepřijal názor, že se od krajinek přesunul do abstraktnějšího období, odborníci v cyklech Buňky, Organismy a Formy tyto abstraktní polohy nalézají. Vytváří kupříkladu také celou řadu dřevěných a kovových plastik. A v neposlední řadě spolupracuje na výtvarných motivech u filmu s režiséry Weissem a Krejčíkem.

V upomínku

Galerie TOGA

Malíř a grafik Kristian Kodet se narodil 17. 7. 1948 jako syn známého sochaře Jana Kodeta, jenž svá učňovská léta prožil v ateliéru svého otce sochaře Emanuela Kodeta. Kristian Kodet tedy pochází z uměleckého rodu, kde se talent dědí po generace. Sám Kristian v letech 1963-1964 pracoval jako jevištní výtvarník pod vedením akad. malíře Adolfa Weniga v Městských divadlech pražských, následně vystudoval Académie des Beaux Arts. Tuto uměleckou akademii v Bruselu navštěvoval v letech 1964-1968.

Kristian Kodet se věnuje zejména figurální tvorbě. Jeho malířská a grafická práce je typická motivy ženských těl, obličejů a andělů. Inspiraci nachází rovněž v divadelním prostředí. Z grafických technik preferuje lept a akvatintu. Již v roce 1967 samostatně vystavoval nejen v Praze ale také v Ženevě, zde také o dva roky později zvítězil v soutěži na fresku pro konferenční sál IBM, jež ve stejném roce realizoval. Následovalo mnoho dalších samostatných a společných výstav.

Po okupaci Československa Sovětskou armádou v roce 1968, jak je známo, emigroval do Švýcarska, odkud se sice po letech vrátil, avšak roku 1979 podruhé emigroval do USA. Na svou vlast však nezanevřel a po Sametové revoluci se v roce 1990 již natrvalo vrátil.

Kristian Kodet byl také činný v publikování autobiografických knih s bohatou fotopřílohou a reprodukcemi nejlepších děl. První taková publikace za přispění Hynka Klimeka vyšla v roce 2001 pod názvem Milenci, andělé a ti druzí, o pět let později na ní navazuje kniha Sebereflexe se spoluautorkou Pavlou Slancovou-Petrákovou. V roce 2011 vydává třetí knihu nesoucí název S Kristianem Kodetem o Kristianu Kodetovi.

Svými díly je Kristian Kodet zastoupen mimo tuzemských sbírkách rovněž ve sbírkách a galeriích v Bruselu, Paříži, Ženevě, Vídni, Curychu, Londýně, New Yorku, Torontu, Otavě, Vancouveru, Winnipegu, Los Angeles a Washingtonu.

Srdečně Vás zveme do naší Galerie TOGA, kde Vás s díly Kristiana Kodeta rádi seznámíme osobně. Nezapomeňte nás sledovat rovněž online, kde Vám pro inspiraci průběžně představíme nabídku děl tohoto mistra figurální tvorby.

S přáním pěkného dne

Galerie TOGA

Úvodní foto: Archiv Kristiana Kodeta

Pavel Zouhar je český sochař a kovolitec, od svého narození 3.6.1974 žije v Rudici v Moravském krasu, kde navázal na místní a rodinnou tradici.
Zouhar již jako malý kluk rád odléval olovo do vody a sádrové figurky do písku či obyčejné plastelíny. Této své velké záliby se nevzdal a v roce 1992 úspěšně dokončil vyučení se slévačem. Po mnoha letech zkušeností ve slévárenské výrobě se začal naplno věnovat svému velkému snu, naplnit představy o moderním umění.

Uměleckému ztvárnění se věnuje od roku 2005. Za použití šedé litiny z počátku tvořil menší plastiky, svícny, vázy a obrázky určené do interiéru. Dnes je mistrem v technice litého kovu. Pro upřesnění: litina je oproti oceli kov s vyšším obsahem uhlíku. To znamená, že není kujná jako klasická ocel, nelze ji tedy ohýbat. Litina je rovněž charakteristická svojí vysokou váhou.

Zájem o umělecké ztvárnění Pavla Zouhara se neustále zvyšoval. Chtěl dodat svým dílům působivou estetičnost a tak svoji tvorbu neustále rozšiřoval a zdokonaloval. Odlévání plastik z litiny vyžaduje rozsáhlou znalost v oboru lití tohoto kovu, proto k výrobě svých děl nepoužívá jen běžné technologie odlévání, ale i zcela originální metody, které zaručují jedinečnost a především nezaměnitelnou originalitu a pohledovou atraktivitu.
V jeho tvorbě je znát inspirace dílem Alberta Giacomettiho i Olbrama Zoubka, kterou promítá ve vlastním pojetí zejména figurální plastiky, na kterou se soustřeďuje v posledních letech. Oblíbeným námětem Pavla Zouhara jsou ženské postavy a jejich variace, jenž naleznete v naší galerijní nabídce.

Své plastiky tvoří od prvotního modelu pro licí formu, přes cizelování (brokování, pískování, broušení) a povrchovou úpravu až po patinování do mnoha různých odstínu zejména jemně zlatavé nebo bronzové barvy, ale i do základní barevné škály. Díky finální úpravě posunul své sochařské umění k určení také do exteriérů.

Zajímá Vás tvorba Pavla Zouhara? Neváhejte se na nás obrátit, velmi rádi Vám ji představíme osobně.

Pěkný den přeje

Galerie TOGA

Úvodní foto: Archiv Pavla Zouhara

V královohradecké Galerii moderního umění nyní může navštívit velkolepou výstavu manželských a životní páru, jenž tvořily své umění bok po boku na pozadí dějin 20. století.

Tvorbu renomovaných dvojic jako Toyen a Jindřich Štýrský, Běla a Jiří Kolářovi, Emily a Mikuláš Medkovi či námi oblíbených manželů Eva Kmentová a Olbram Zoubek a dalších představuje výstava s názvem Co je doma, to se počítá. A divák se má na co těšit. Ve vystavených dílech naleznete osobní a tvůrčí dráhy umělců, jenž svou tvorbu vzájemně ovlivňovali. Jak se jejich vztahy promítaly do výsledných děl a jim předcházejících témat, technik, různorodých způsobů a stylů?

U životopisů umělců často objevíte zajímavé poznámky o pravděpodobném vlivu partnera a společné inspiraci. Vystavená díla reflektují realitu doby, sdílené prostředí nejen osobní ale i veřejné. Je patrná tvorba „duální“, rovněž nemusíme vidět na první pohled vliv partnera. Ten je možné pozorovat až při bližším zkoumání kontextů jejich životních cest.

„Od moderny přes socialistický realismus až po konceptuální umění, v každém období lze nalézt rozdílné vrstvy vzájemného působení. Výstava sleduje, jak se dynamika vztahů během 20. století vyvíjela,“ shrnuje kurátorka výstavy Anna Horák Zemanová. K vidění jsou díla ze sbírek královéhradecké galerie i zápůjčky z českých galerií.

Dnes se všichni můžeme ptát a převážně již bylo detekováno nakolik byli autoři ovlivněni jeden druhým ale také zastíněni slavnější osobností druhého. Tvorba je však stejně kvalitní.

Galerie moderního umění v Hradci Králové sídlí v pozdně secesní budově v historickém centru města a výstava Co je doma, to se počítá potrvá do 1. listopadu.

Pěkné cesty za uměním přeje

Galerie TOGA

Foto: Jan Kolský

Dnes mistr umělecké fotografie Jan Saudek slaví narozeniny, v pořadí již 91.! Nejlépe mu je převážně už jen doma. Jeho doma je spodní patro vily na pražském Braníku, kde má Jan svůj byt a zároveň ateliér. Najdete zde snad všechny kulisy ze Saudkových fotografií, od různorodých rekvizit, po zajímavé kousky nábytku, kterému vévodí růžové křeslo ve tvaru roztažených ženských nohou. Jako by jste vstoupili do světa fotografie Jana Saudka.

V prostorné vile se nachází také byt jeho o více jak 40 let mladší manželky, novinářky Pavlíny Saudkové, s níž si jako za starých časů vyká. Časy prožil Jan Saudek bezesporu obdivuhodné, jenž měly temnější i upřímně půvabný ráz.

O svých ikonických, nadčasových a až fenomenálních fotografiích s ručním kolorováním tvrdí, že těch opravdu dobrých vytvořil šest a to vlastně úplnou náhodou. Jsou jimi Maminka (The Mother), Portrét otce na hřbitově, Rty s kapkou (Marie č. 1), Angel (The Angel), Novorozenec (The Life) a Kapající vodovodní kohoutek. Na svou poslední, sedmou fotografii stále čeká. Na základě fotografií Marie a The Life vznikli také olejomalby, litografie, stříbrné medaile a bronzové reliéfy.

Jak je o Janu Saudkovi známo, celá jeho tvorba ale i život jsou protkány ústředním motivem – motivem ženy, která je v Saudkových očích zázrakem. Byl vždy fascinován odlišností každého těla, jeho velikostí, barvou kůže, křivkami a dalšími dispozicemi.

Janovo dvojče Kája Saudek byl jednoznačným králem českého komiksu. Významný kreslíř, ilustrátor a malíř však zemřel v 80 letech v roce 2015.

Bude nám potěšením představit Vám dílo Jana a Káji Saudkových v naší galerii, kde se tvorbě těchto dvou velikánů českého moderního umění podrobně a s vlastním zaujetím věnujeme. Zajímá Vás tvorba bratrů Saudkových? Neváhejte nás kontaktovat.

Pěkný den přeje

Galerie TOGA

Lidská figura byla pro Olbrama Zoubka (21.4.1926 – 15.6.2017), který by včera oslavil 100 let, hlavním tématem jeho tvorby. Jeho figurální plastiky jsou typické subtilní vertikálou, výraznou modelací povrchu, za srdce beroucími gesty a symbolickými postoji.

Protáhlé postavy dělal podle svých slov rád živé, patřící do exteriéru na déšť, vítr a mráz. Inspiraci hledal mezi svými nejbližšími a vlastními prožitky. V ženských postavách můžeme často spatřit jeho první manželku, znamenitou sochařku Evu Kmentovou, rovněž tak i jeho druhou ženu Marii Edlmanovou-Zoubkovou. Do mužských plastik nejednou vložil sám sebe, ale také hrdiny z mytologie a antického Řecka, kam rád opakovaně cestoval.

Pro tvorbu Olbrama Zoubka bylo obvyklé použití rozmanitých materiálů, především osinkocement, broz či olovo. Zvláštními prvky, kterými s oblibou své sochy zvýrazňoval, bylo zlacení a polychromování. Sochy nesou dokonalou stabilitu i přesto, že se mnohdy až vznášejí nad povrchem, držíc se na špičkách nohou.

Tento výrazný sochař je známý také pro posmrtnou masku Jana Palacha z ledna 1969. Sebeupálení tohoto mladého studenta jej lidsky velmi zasáhlo. V témže roce vytvořil cementovou sochu nesoucí název Jan. Později se dokonce dozvěděl, že byl s Janem v příbuzenském vztahu – Palachova matka a Zoubkův otec byli sestřenice s bratrancem.

Olbram Zoubek byl držitelem mnoha ocenění, jenž podtrhují jeho uměleckou tvorbu stejně jako životní postoje.

Pěkný den přeje

Galerie TOGA

(Úvodní foto: Emanuel Křenek)