Český malíř a grafik. V roce 1952 začal studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u prof. Karla Svolinského. Roku 1954 přešel na Akademii výtvarných umění do ateliéru prof. Vladimíra Silovského.
Ve druhé polovině šedesátých let Vožniak spolupracoval se státním podnikem Jablonecká bižuterie a podílel se i na instalaci na Světové výstavě Expo 67 v Montrealu. Na přelomu let 1968-1969 pro tento podnik vytvořil proslulý cyklus novodobých ikon.
V době normalizace měl Jaroslav Vožniak problémy s komunistickým režimem, mj. kvůli svému synovi, který byl bubeníkem skupiny The Plastic People of the Universe.
Zabýval se výtvarným řešením diplomů a jiných tiskovin, navrhoval plakáty pro Národní Galerii a Zdravotní osvětový ústav, ilustroval několik knih.
Na přelomu 50. a 60. let se Vožniak, stejně jako většina jeho druhů, přiklonil na čas k abstrakci a vytvořil sérii červených kompozic, v nichž hladkou malbu narušoval zásahy rytím a škrábáním. Následují abstraktní obrazy s detailní a virtuózní kresbou, jejichž motivy ve formě výrůstků, šlahounů, trubic a čepelí nožů odkazují k reálnému světu.
Také pop-art, jehož vliv začal do Čech pronikat ze západu, Vožniak transformoval do specificky české podoby. V letech 1967-1969 vytvořil sérii třiceti novodobých ikon na dřevěných deskách pro expozici jablonecké bižuterie na Libereckých výstavních trzích. Tvořily je portréty hvězd filmového plátna, ozdobené ukázkami luxusní české bižuterie.
Na počátku 90. let Vožniak opět hledal cestu k abstrakci a adaptoval Pollockovu metodu s využitím lité syntetické barvy (Pocta Pollockovi, 1991, 1994, 2003). Jeho díla však nevyznívají expresivně – jsou téměř monochromní nebo omezená na škálu odstínů žluté a stopa barvy vytvořená litím se blíží pravidelnému rastru. Vožniak se zaměřuje pouze na samotnou „abstraktní“ energii – na její stopy, záznamy, kaligrafii, rituální plynutí, vrstvenou harmonii.