Český sochař a malíř, zakládající člen skupiny UB 12 a manžel sochařky Věry Janouškové.

Po roce stráveném na škole uměleckých řemesel v Brně odešel na Uměleckoprůmyslovou školu do Prahy, ale studium přerušilo totální nasazení a až do konce války pracoval jako dělník na pile. Po válce byl přijat do ateliéru prof. Josefa Wagnera na VŠUP a jeho spolužáky se stali, kromě Věry Havlové, jeho příští ženy (Věra Janoušková), i Zdeněk Palcr, Miloslav Chlupáč, Olbram Zoubek a Eva Kmentová.

V letech 1952–1970 byl členem Svazu čs. výtvarných umělců a Umělecké besedy v Praze, v roce 1960 zakládajícím členem tvůrčí skupiny UB 12.

Během druhé poloviny šedesátých let v Janouškových sochách postupně sílí technicistní charakter – sochy působí jako jakési strojové mechanismy. To dotváří prvek kyvadla, které si sochař oblíbil a které se stalo pro jeho tvorbu typické. Tušové kresby černých figur v prostoru, tak charakteristické pro autora, jsou paralelou k jeho variabilním plastikám.

Na sklonku desetiletí vytvořil Janoušek monumentální kompozici z vykrajovaných a svařovaných plechů s názvem Hrozba války (1968-69). Socha byla určena pro československý pavilon na světové výstavě v Ósace (1970). Janoušek pojal dílo politicky: zástup apokalyptických militantních figur kráčí s napřaženými zbraněmi na československý pavilon od sousedního pavilonu sovětského. Janoušek se po této události a pro svůj nekompromisní postoj stal v období Normalizace nežádoucí. Jeho návrhy byly vylučovány z veřejných soutěží a a do konce života už svá díla nemohl představit širší veřejnosti.

Svá díla vystavoval na mnoha výstavách zejména ve světě (Paříž, New York, Berlín,..) Po roce 1989 bylo jeho dílo zastoupeno v mnoha galeriích v České republice.