Dnes je tomu 99 let, co svět obohatil jeden z nejvýraznějších a nejvýznamnějších českých sochařů 2. poloviny 20. století – Olbram Zoubek.

Narodil se 21. dubna 1926 do rodiny pražského bankovního úředníka Václava Zoubka. Rodiče byli při výběru jména kreativní, jméno dostal podle novely o středověkém biskupovi Olbramovi. Navštěvoval obecnou školu ve Vlkově ulici a reálku na Sladkovského náměstí na Žižkově v Praze. Ve škole vynikal, byl premiantem, kupodivu mu kreslení nešlo až do kvarty. Mladík Olbram se tím ale netrápil, chtěl se stát hercem. V Kvartě studenti dostali ale nového učitele kreslení prof. Miroslava Kužela, vzdělaného sochaře z UPRUM, který rozpoznal Zoubkův talent a přemluvil ho, aby dal šanci modelování, jež na škole zavedl. První hodina ho okamžitě nadchla a o další cestě Olbrama Zoubka bylo v tu chvíli rozhodnuto. V roce 1945 se tedy hlásil na Akademii, kam se nedostal kvůli válkou zdrženým uchazečům. Přijali ho na UPRUM.

Na uměleckoprůmyslové škole od roku 1945 až do své smrti 1957 učil profesor Josef Wagner, který se osobně věnoval jak menší intimnější plastice tak i monumentální sochařské tvorbě a restaurování, ke kterému vedl rovněž své žáky. Zkušenosti s restaurováním Zoubek využil v pozdějších letech, kdy se mu nedařilo živit se svými uměleckými pracemi. Specializoval se na renesanční sgrafito a kamennou plastiku.

Ateliérem Josefa Wagnera spolu s Olbramem Zoubkem prošli například Věra a Vladimír Janouškovi, Miloslav Chlupáč, Zdeněk Palcer, Vladimír Preclík, Zdeněk Šimek a Eva Kmentová. Na svého bývalého profesora studenti včetně Zoubka vzpomínali jako na osobnost, jež měla zásadní vliv na jejich práci. Atelier profesora Wagnera byl pro Zoubka zásadní nejen v jeho uměleckém vývoji a nasbíraných zkušenost, seznámil se zde se svou budoucí manželkou, výraznou sochařkou a umělkyní, o dva roky mladší Evou Kmentovou. Svatba se slavila 30. června 1952. Manželé spolu roku 1958 vstoupili do umělecké skupiny Trasa.

Manželé spolu sdíleli společný ateliér na žižkovských Židovských pecích v opuštěné cementářské budově, kde společně tvořili a zároveň bydleli. Bydlení to bylo v létě horké, v zimě mrazivé ale pro oba umělce rozvíjející, a šťastné alespoň po osobní stránce. Dvůr cementárny postupně zaplňovaly sochy, poté i jejich dva potomci Polana Bregantová a Jasan Zoubek.

I nadále nám věnujte svou pozornost, rádi Vám nastíníme další etapy života a představíme díla Olbrama Zoubka.

Pěkný den přeje

Galerie TOGA